Paměť světa UNESCO          Ruské federace

Archangelský evangeliář 1092 (1997)

Archangelský evangeliář (rusky Архангельское Евангелие), je cyrilský manuskript svátečního Evangeliáře (rusky Евангелие-апракос), sepsaného v roce 1092. Z hlediska chronologického se jedná o čtvrtou nejstarší ruskou datovanou knihu ‒ po Novgorodském žaltáři, Ostromirově evangeliáři a Svjatoslavově sborníku. Ačkoliv se nejedná o výtvarně výpravný manuskript, podává nám zprávu o tom, jaké evangeliáře byly v jeho době běžně v oběhu. Kým a na čí zakázku byl sepsán, není dosud známo ‒ existují domněnky, že mohl pocházet ze skriptoria novgorodského Kláštera sv. Lazara. První zmínku o knize máme až z roku 1876, kdy ji do Moskvy přivezl jistý archangelský rolník, odtud tedy její název. Rukopis má 178 listů různého formátu (o 20×16 cm dо 20,5×16,8 сm) napsaných na pergamenu z telecích kůží.  Jazykem se evangeliář nejvíce blíží starokyjevskému dialektu ‒ novgorodská ani halyčsko-volyňská lexikální zásoba se v knize nevyskytuje.

 ČESKÝ KONTEXT  

Pro český kontext je zajímavé, že synaxář v knize zařazený obsahuje památku světců, kteří nejsou v Ostromirově evangeliáři, např. sv. Metoděje (svátek 6. dubna) či sv. Václava (svátek 28. října). Výtvarné zpracování rukopisu není natolik pompézní jako u obdobných knih ze stejné doby. Čím však manuskript vyniká, tak to důsledným ornamentálním zpracováním iniciál, s nimiž se lze ve staroruské literatuře v tomto počtu setkat poprvé. Evangeliář také neobsahuje miniatury, pouze jednu iluminaci starobyzantského typu s prvky propletení, běžného v jihoslovanské knižní kultuře.

Chitrovův evangeliář (1997)

Chitrovův evangeliář (rusky Евангелие Хитрово) patří k nejvýznamnějším památkám staroruské knižní kultury. Jedná se o iluminovaný manuskript, který vznikl zřejmě kolem roku 1400. Jedním z malířů, kteří se podíleli na iluminacích, byl také Andrej Rubljov. Evangeliář je bohatě zdobený - celkem obsahuje 8 miniatur, 5 iluminací na počátečních listech a 437 iniciál. Krásu rovněž zvýrazňuje časté používání zlata, mj. na svatozářích evangelistů, na iniciálách či na podkladu miniatur. Zobrazení evangelistů na zvláštních listech je prvním příkladem tohoto druhu v ruské knižní miniatuře. Na miniaturách lze pozorovat hned tři styly kresby - byzantský, balkánský a zvířecí (teratologický). Symboly evangelistů na vlastních listech představují pro ruskou knižní miniaturu novum, zřídka se vyskytovaly i v byzantském umění 11. - 14. století. Chitrovův evangeliář vyniká přesnou, detailní kresbou, harmoničností kompozice a prosvětleností barevné škály. Právě barevnost, která je založena na propojení modrých, fialově-liliových, modro-šedých a stříbřitě-zelených barev doplněných o prvky zlaté a rudé, dodnes nepřestává udivovat.


HISTORIE EVANGELIÁŘE

Původ manuskriptu vědci odhadují na školu Theofana Řeka - řada miniatur je pak připisována jeho žáku Andreji Rubljovovi. Řadu analogií lze nalézt i v jiných Rubljovových dílech, zejména chrámu Zesnutí Bohorodičky ve Vladimiru (1408), na ikoně "Starozákonní trojice" či ikonách Zvenigorodské řady. Není ovšem vyloučeno, že je tento největší ruský ikonopisec všech dob autorem celého uměleckého ztvárnění manuskriptu. Název evangeliáře odkazuje k jeho poslednímu majiteli, bojaru Bogdanu Matvejeviči Chitrovovi (1615-1680), jenž knihu získal jako dar roku 1677 od cara Fjodora Alexejeviče (1661-1682). Chitrovo nechal pro rukopis zhotovit kryt z drahých kamenů a látek a předal jej jako dar do Trojicko-sergijevské lávry. Ve zdejším oltáři zůstal až do roku 1920, od roku 1931 je uchováván v moskevské Ruské státní knihovně

Kolekce novin (1997)

Tato sbírka je jedním z dokumentárních zdrojů pro studium dějin ruského státu a jeho celosvětových vlivů. Skládá se ze 4 prvních novin z období Petra prvního, který obrátil Rusko na západ (začátek 18. století); okresní a provinční noviny, včetně literárních časopisů doby osvícení (v polovině 19. století); noviny ruské revoluce (od roku 1905 do roku 1917) a Velké vlastenecké války, které nesmírně ovlivnily nejen Rusko, ale i celý svět. Noviny odrážejí vývoj i vznik ruského státu. Tedy na přelomu dvou epoch - transformace od feudalismu k mladému právě rodícímu se kapitalismu. Reformy Petra Velikého nejprve otočil Rusko na Západ. V publikacích 20. - 60. let 19. století dominoval trend osvícení; boj za zrušením nevolnictví byla cesta vzhůru. Totéž platí pro noviny Ruské revoluce, velké vlastenecké války, která jako kroniky líčí historie státu, který nesmírně ovlivnil zemi i celý svět. 

SBÍRKA SLOVANSKÉ KNIHOVNY

Sbírky periodik ruské a ukrajinské emigrace, vydávaných v meziválečném období ve třech desítkách zemí všech kontinentů, které uchovává Slovanská knihovna, jsou unikátní v celosvětovém měřítku. Ve svém souhrnu odrážejí pestrou sociálně demografickou strukturu emigrace, její mentalitu, názory, rozpory a iluze. Noviny a časopisy vydávané emigranty procházely bouřlivým vývojem, neustále zanikaly a rodily se nové, měly většinou krátkou životnost. Jen relativně nevelký počet se udržel pět, deset či více let. Sbírka obsahuje přibližně 2000 titulů časopisů a přes 2500 titulů novin. Roku 2007 zařadila organizace UNESCO sbírku periodik ruské, ukrajinské a běloruské emigrace z let 1918-1945 ve fondu Slovanské knihovny do seznamu světového písemného kulturního dědictví "Paměť světa".

Kolekce map Ruské říše a jejích částí z 18. století (1997)

Sbírka rozšířila většinu znalostí nejen o vnitřním prostoru Ruské říše, ale popisuje i severní pobřeží Asie, Dálný východ a Tichomoří. Druhá část popisuje toponymické a ekonomické údaje o ruské říši. Jsou to vzácná kartografická díla buď ručně vytvořené nebo tištěné mapy a atlasy. Ručně psané mapy jsou zachovány jednotlivě kopie. Sbírka a její konzervace je výsledkem více než padesáti let vědecké práce odborníků Ruské státní knihovny. První část sbírky obsahuje ruské mapy a atlasy 18. století. To jsou nejcennější orientační body v době zrodu a růstu ruské kartografie jako vědy. Samostatná část obsahuje mapy a plány klíčových bitev ruské armády, které se uskutečnily v 18. století. Druhá část sbírky pak obsahuje zahraniční mapy Ruska. Díla západoevropských mistrů 16. - 17. století jsou zajímavá jako mistrovská díla rytého umění

OBSAH KOLEKCE:

Část 1. Mapy a atlasy 18. století.

- Mapy z dob Petra Velikého
- Akademické expedice a jejich mapování
- Geografické oddělení Akademie věd v době M. Lomonosova
- Mapy válek Ruské říše v 18. století.
- Geografické oddělení kabinetu Jeho císařského veličenstva
- Obecný průzkum 1765-1888.
- Atlas provincie Kaluga

Část 2. Zahraniční mapy a atlasy 16. - 17. století Ruska.

- Obecné mapy Ruska (Moskevské knížectví, Tatar, atd.)
- Mapy severní části Ruska.
- Plány měst

Ruské plakáty konce 19. století a počátku 20.století (1997)

Tato sbírka je součástí grafické sbírky knihovny. Je to největší sbírka ruských plakátů na světě a představuje cenné národní a mezinárodní dědictví, které je nejdůležitější pro studium ruského umění, kultury a historie. Mnoho plakátů je pouze v několika exemplářích, některé dokonce jen v jednom a tedy jedinečné. Ruské plakáty jsou ve světě velmi žádané a jsou využity v různých velkých výstavách. Na vytváření plakátů pracovalo mnoho významných umělců - např. L. O. Pasternak, A. M. Vasněcov. D. S. Moor, V. N. Deni, V. Majakovský, D.I.Melnikov nebo i slavný malíř K.Malevič. Každý z těchto umělců použil jedinečné metody a techniky. Významný byl i projekt Okna ROSTA (Ruská telegrafní agentura), na kterém se nejvíce podílel Vladimír Majakovský. Plakáty se tvořily v noci a ráno pak v prázdných výkladních skříních informovaly občany o nejnovějších zprávách.

PLAKÁTY SLOVANSKÉ KNIHOVNY 

Obsahuje přibližně 800 jednotek a její nejcennější část tvoří ruské plakáty z období první světové války, revolučního roku 1917 a z let občanské války v Rusku. Zastoupeny jsou nejen klasické obrazové plakáty, ale též textové plakáty a letáky obsahující různé proklamace a výzvy, které byly často snímány z veřejných vývěsních míst. Textové plakáty mapují zejména období pádu carského zřízení a činnosti Prozatímní vlády. Značnou historickou hodnotu mají rovněž sovětské plakáty dvacátých a třicátých let. Menším počtem jsou zastoupeny plakáty ukrajinské a bulharské. Celkem 40 plakátů má tematiku jihoslovanskou. Nejdůležitější z nich pocházejí ze Sarajeva z období občanské války v bývalé Jugoslávii.

Sbírka slovanských knih v cyrilice z 15. století (1997)

Slovanské publikace v cyrilici měly značný vliv na vývoj slovanštiny jiných národů. Většina z těchto publikací je jen v omezeném množství, některé pouze v jednomu unikátním výtisku. Je to jedna z největších a nejkomplexnějších sbírek svého druhu na světě a čítá přes 7000 titulů vydaných od 1491 do 1. ledna 1801. Na seznam Paměti světa se zapsána kolekce 63 knih z 15. století. Obsahuje dvě třetiny všech knih, o nichž je známo, že byly vytvořeny v cyrilice v šestnáctém století. Petrohradská sbírka zahrnuje všechny dnes známé slovanské prvotisky - produkty slovanských tiskáren na Balkáně, v Benátkách a Slezsku; všechny publikace běloruského průkopníka tisku Franziska Skoriny; knihy tištěné v Moskvě, Bělorusku a na Ukrajině Ivanem Fedorovem; první ruské učebnice; vzácná díla z moskevských a petrohradských tiskáren a od těch nelegálně provozovaných disidentskou sekcí Starověrců. V některých případech má Ruská národní knihovna jedinou dochovanou kopii díla.

STARÉ TISKY SLOVANSKÉ KNIHOVNY 

Slovanská knihovna vlastní rozsáhlou sbírku starých cyrilských tisků a několik tisků hlaholských. Nejstarší pocházejí z území Ukrajiny. Jde o slavný lvovský Apostol (1574) a Ostrožskou bibli (Biblia sirěč, 1581), které vytiskl typograf Ivan Fedorov. Nejvíce cyrilských tisků, je ruské provenience. V Moskvě vyšly například: Četveroevangelie (1627), spis Lestvica od Ioanna Moscha (1647), první vydání bible na ruském území Biblia sirěč (1663), Uloženije cara Alekseje Michajloviče (1649), Skrižal, sborník statí a akt z církevního sněmu v Moskvě (1656), nebo Psaltir, překlad rýmovaného žaltáře od Simeona Polockého, vydaného v jeho vlastní moskevské tiskárně (1680). Velkými raritami jsou amsterodamské cyrilské tisky vydané pro Petra Velikého těsně před zavedením nového občanského písma graždanky pro světské účely: Kratkoe sobranie Lʼva Mirotvorca (1700) a Simvoly i emblemata (1705).

Historická kolekce (1889-1955) fonografického archívu v Peatrohradě (2001)

Soubor více než 35 000 historických záznamů v oblasti etnomuzikologie, etnolingvistiky a filologie, dosahující přes 500 hodin zaznamenaného zvukového materiálu. Za zmínku stojí zejména vysoký podíl položek souvisejících s nejranější dobou záznamu fonografem před rokem 1910. Tyto sbírky představují vysoký stupeň úplnosti zaznamenaného odkazu orálně přenášených kultur bývalé carské ruské říše a pozdějšího Sovětského svazu. Mnohé z těchto nahrávek jsou nejstarší svého druhu a některé jsou jedinečné. Jako celek představují ústně přenášené kultury, jazyky a obřady, které od té doby prošly podstatnými změnami a někdy dokonce byly ztraceny. Kolekce zahrnuj mnoho národností. Proto jejich význam jde nad rámec jediné kultury. Obsahuje nahrávky z malých a postupně mizejících etno-skupin, jako jsou např. Starověrci, chasidé, malokanci, duchoborci a němečtí kolonisté v Rusku. Zvláště zajímavé jsou rozsáhlé folklórní sbírky národů na Sibiři a na Dálném východě.

VZNIK ARCHÍU A HISTORIE 

Archív fonogramů byl vytvořen z iniciativy akademika A. A. Šachmatova a byl součástí Knihovny Imperiální akademie věd. Bylo v něm uloženo velké množství rukopisů a zvukových materiálů vztahujících se k různým jazykům a etnickým skupinám Ruska i dalších zemí. Základem fonografického archívu byl záznam ukázek folklóru národů Ruska a východní Evropy na voskových válcích, shromážděných při lidově-lingvistických expedicích. Po roce 1917 byly materiály archívu převedeny do Státního ústavu dějin umění a propojeny se sbírkami Komise pro studium folklóru národů SSSR. V roce 1938 byl přesunut do Ústavu ruské literatury (Puškinův dům). Až v roce 1970 byly informace na voskových válcích přepsána na magnetickou pásku. V posledních letech, s rozvojem digitální technologie, byla možnost přenosu archivních záznamů z analogového formátu do digitálního, což je zpřístupnilo ke studiu nejenom v Rusku, ale i v zahraničí.


Radzwillův archív a knihovna sídla v Ňasviži (2009)

Sbírka archivů rodiny Radzwillů a knihovny sídla v Ňasviži (Nieśwież - v současné době v Bělorusku) vytvořili od 15. do 20. století členové rodiny Radziwillů, jednoho z nejvýznamnějších a nejmocnějších aristokratické rodině v Litevském velkovévodství a v polsko-litevském společenství (Rzeczpospolita - republika). Rodina Radziwillů měla rodinné vztahy s téměř polovinou evropských panovníků. Archiv Radzwillů byl ve skutečnosti oficiálním archivem Litevského velkovévodství - státní záznamy a smlouvy byly uchovávány vedle sebe se soukromou korespondencí rodiny. Do fondů uchovaných v průběhu dějin na různých panstvích Radzwillů patřily archivy a knihovna, v nichž byly nashromážděny cenné historické a kulturní informace. Rozsah sbírky, její neustálé rozšiřování prostřednictvím nových akvizic a poměrně vysoká úroveň uchování z ní činí jedinečný archivní komplex světové hodnoty.

RUSKÁ ČÁST SBÍRKY

Celá knihovna je v současné době rozdělena na 10 částí a umístěna ve významných institucích ve Varšavě, Minsku, Vilniusu, Kyjevě, Helsinkách a také v Petrohradu a Moskvě.

SBÍRKA V PETROHRADĚ: Hlavní část původní knihovny z Ňasviže byla v roce 1772 převezena do Petrohradu po obsazení sídla ruskými jednotkami v rámci prvního rozdělení polsko-litevské unie. Kolekce je umístěna v Knihovně Ruské akademie věd v Petrohradě a jejich celkový počet je kolem 11000. Nejvýznamnější knihou celé kolekce je Radziwillský letopis - kopie středověké ruské kroniky, s 617 ilustracemi z historie Kyjevské Rusi (od 5. do 13. století). 

SBÍRKA V MOSKVĚ - V roce 1814 byly z Knihovny Ruské akademie věd v Petrohradu odeslány do knihovny Moskevské univerzity 1697 duplikátů knih z Ňasviže.

Ostromirův evangeliář 1056-1057 (2011)

Po mnohá desetiletí, až do 13. července 2000, kdy byl v novgorodském Trojickém výkopu archeology pod vedením V. L. Janina nalezen Novgorodský žaltář (též Novgorodský kodex) z roku 1036, byl Ostromirův evangeliář (rusky Остромирово Евaнгелие) považováno za nejstarší dochovanou přesně datovanou knihu ruského písemnictví, tedy vůbec první literární památkou církevní slovanštiny ruské redakce. Tento sváteční evangeliář sepsal v letech 1056 ‒ 1057 diákon Grigorij pro novgorodského posadnika (tj. starostu) Ostromira, jenž je v úvodu knihy nazván "blízkým", tj. příbuzným knížete Izjaslava Jaroslaviče. V jazyce evangeliáře nalezneme jak řadu prvků staroruských, tak prvky, které se později stanou specifické pro jazyk ukrajinský. Z tohoto jazykového materiálu pak vychází několik současných gramatik a slovníků církevní slovanštiny. Evangelium obsahuje celkem 294 listů na poměrně kvalitním pergamenu.

OSUD RUKOPISU

Rukopis Ostromirova evangeliáře zřejmě prožil obdobně barvitý osud jako jiné knihy středověké Rusi ‒ dodnes však detaily této epopeje neznáme. V novodobé historii se poprvé objevuje v majetkových záznamech novgorodského chrámu Vzkříšení z roku 1701. V roce 1720 byl rukopis na příkaz cara Petra Velikého poslán, společně s řadou dalších knih, do nového sídelního města ‒ Petrohradu. Po smrti carevny Kateřiny II. knihu našel v jejích komnatách J. A. Družinin, jenž ji roku 1806 věnoval darem caru Alexandru I. Car poté rozhodl, že starobylý rukopis věnuje Imperiální veřejné knihovně (nyní Ruská národní knihovna) v Petrohradu, kde je uchováván dodnes.

Tolstého osobní archív (2011)

Osobní knihovna Lva N.Tolstého, která čítá 22 000 svazků ve 40 jazycích, je jednou z největších spisovatelských knihoven na světě. Knihovna byla založena třemi generacemi rodiny a nejvíce pak spisovatelem samotným. Když jeho žena Sofia po sňatku dorazila do Jasné Polany v roce 1862, našla tam jen 2 knihovny. Do jeho smrti v roce 1910 se jejich počet rozrostl na 25 a většina knih tam byla zařazena v průběhu posledních 50 let spisovatelova života. Nejstarší kniha v knihovně byla vydána v roce 1613, nejnovější knihy pak v roce jeho smrti - v roce 1910. Výběr knih, které Tolstoj kupoval, byl ovlivněn jeho aktivitami a myšlením i filosofií. Knihovna obsahuje mnoho svazků Bible v různých jazycích a s osobními poznámkami spisovatele. A právě knihy s jeho poznámkami mají velký význam a lze je považovat za Tolstého rukopisy. Některé knihy v jiných jazycích obsahují i Tolstého překlady vepsané do textu tužkou.

OBSAH SBÍRKY

- 71487 rukopisů spisovatele
- 50000 dopisů z celého světa;
- 74 sbírek rukopisů osobností žijících v jeho blízkosti (žena, děti, přátelé, sekretář)
- 25 000 fotografií;
- filmy pořízené během jeho života v délce 60 minut.

Mezi knihami a časopisy je také mnoho vydání podepsaných slavnými současníky L.N.Tolstého - Maxim Gorkij, A.A.Fet, A.Bunin, L.N.Adrejev, Bernard Shaw, Romain Rolland, John Galsworthy, Björnstjerne Björnson, William Stead a mnoho dalších. Tolstoj sbíral knihy a knihy a časopisy z celého světa, někdy v edici, kterou již jinde nenajdete.

Laurentinskij letopis 1377 (2013)

Pochází z roku 1377 a je unikátní kronikou Ruska, která je navíc téměř neporušená. Obsahuje nejstarší existující m.j. kopii Pověsti dávných let (Nestor) a nabízí autoritativní zdroj primárních dějin východních Slovanů v kontextu světových procesů ve středověké historii. Vznikla v době bitvy na Kulikově poli a měla tak zásadní roli ideologického a morálního ospravedlnění potřeby politické jednoty v Rusi v předvečer rozhodující bitvy. Je psána na pergamenu a ornamentálním stylem patří k pokladům ruského knižního umění. Hlavní část textu byla dílem mnicha Laurentiuse, který tak dal jméno celému letopisu. V poznámkách na konci právě Laurentius potvrzuje, že kronika byla tvořena s požehnáním Dyonisius suzdalského biskupa pro prince Dmitrije Konstantinoviče ze Suzdalu. Letopis byl umístěn do kláštera Zvěstování v Nižněgorodu, pak kláštera Narození Páně v Vladimiru a nakonec v 18.století do knihovny sv. Sofie v Novgorodu. V roce 1791 získal letopis A.I. Musin-Puškin, který jej v roce 1811 daroval císaři Alexandrovi I. Ten jej definitivně umístil do Císařské knihovny (Národní knihovny Ruska).

POVĚSTI DÁVNÝCH LET

Letopis vznikl nejspíše na počátku 12. století v Kyjevě a za autora je označován mnich Nestor. Nejstarší dochované rukopisy se dochovaly až ze 14. století a jsou hlavní součástí Laurentinského letopisu. Dílo líčí dějiny východní Evropy a ruského státu v chronologickém sledu od nejstarších dob (zmatení jazyků při stavbě babylónské věže) až po autorovu současnost - 1117). Popisované události se snaží zařadit do evropského kontextu. Datovaná část dějin Kyjevské Rusi začíná rokem 852, začátkem samostatné vlády byzantského císaře Michaela III. Důležité je zejména popsání příchodu Rurikovy varjažské družiny a vznik ruského státu. Do českého jazyka POVĚSTI přeložil v roce 1867 Karel Jaromír Erben, nedávno jej nahradil nový a modernější překlad slavisty Michala Téry.

Sobornoje uloženije zakonov 1648-1649 (2015)

V letech 1648-1649, za panovníka Alexeje Michailoviče, proběhla kompletní souhrnná kodifikace práva. Vznikla pod názvem Sobornoje uloženije zakonov (SUZ). Jednalo se o inkorporaci snad veškerého, v předchozích obdobích nahromaděného normativního materiálu, shrnovala tak poslední Suděbnik, Ukaznyje knigi prikazov a čerpala i z Litevského statusu z roku 1529. Dílo to bylo poměrně systematické a v porovnání s předchozími kodifikacemi i srozumitelnější. Stále v něm však převládala kazuistika, obecnější vyjádření legislativních záměrů zcela chybělo. Také mělo zřetelně konzervativní funkci (pokud možno zachovat starý stav a nereflektovat nové společenské změny). Nepřekvapí proto, že SUZ bylo nahrazeno další kodifikací až roku 1835. Většina ustanovení SUZ se týkala trestního práva, carovi, církvi a šlechtě bylo přisuzováno výjimečné postavení a řada privilegií. Tresty se značně lišily dle sociálního zařazení pachatele a měly vyhraněně odstrašující charakter. Mimo to zůstal zachován i dříve zavedený status "nežádoucí osoby", jenž byl určován "skupinou vlivných osob". Rozšiřovaly se také inkviziční pravomoci soudů.

HISTORICKÝ KONTEXT

 V 16.-17. století probíhal v Rusku proces integrace šlechty, která se postupně stávala závislou na panovníkovi. Církev usilovala o nezávislost a v některých krátkých okamžicích se jí to i částečně dařilo, nakonec však i ona byla Petrem Velikým zestátněna. Zemské sněmy se konaly v různých intervalech od roku 1547 až do druhé poloviny 17. století. V praxi ale měly jen minimální reálnou moc. Určitý vliv si vedle cara udržovala jen "poradní duma", reprezentace bojarů (šlechty). V době oslabené panovnické moci to byla prakticky jediná funkční mocenská organizace. Legislativa této doby reflektovala proces probíhající centralizace státu a vytváření byrokracie. Právních památek této doby je celá řada. Nejvýznamnější patrně je tzv. Carský suděbnik (1550), dále tzv. Stoglav (1551) upravující církevní a některé světské záležitosti a knihy ediktů tzv. Ustavne či Ukazne knigy prikazov.

Supraslský kodex - menologium, březen (2007)

Supraslský kodex představuje rozsáhlý cyrilský rukopis (celkem 570 stran velkého formátu) opsaný ze starších předloh v 1. polovině 11. století ve východním Bulharsku. Kodex obsahuje 24 životopisů křesťanských světců a 23 kázání - významných byzantských literátů, především sv. Jana Zlatoústého. Je napsán na pergamenu a má mimořádnou grafickou úpravu. Jde o soubor 48 textů, které se překládaly do slovanštiny z řeckých (byzantských) před­loh. Přestože památka reprezentuje již mladší literární tradici tzv. preslavské literární školy, má nesporný význam pro studium staroslověnského jazyka a velkomoravského písemnictví. V této problematice představuje jeden z důležitých spojovacích prvků mezi Velkou Moravou a Bulharskem. Patří totiž do souboru nemnoha slovanských památek, na jejichž základě si lze představit jazykovou podobu staroslověnského jazyka, prvního knižního jazyka Slovanů, použí­vaného ve 2. polovině 9. století na Velké Moravě a v 10.-11. století vedle latiny též v přemyslovských Čechách.

OSUD KNIHY 

Rukopis byl objeven roku 1823 v Supraslském klášteře (původně na území Litvy, nyní v Polsku) a poslán k prostudování renomovanému slovinskému jazykovědci Bartoloměji Kopitarovi. Po jeho smrti část památky přešla do Univerzitní knihovny v Lublani, kde je dosud uchována. Dalších 16 listů koupil roku 1856 knihovník petrohradské carské knihovny a od roku 1947 jsou v majetku Ruské národní knihovny v Petrohradě. Zbývajících 151 listů se po smrti objevitele památky ocitlo ve sbírce polské hraběcí rodiny Zamojských. Tato část byla v roce 1939 zabavena a odvezena do Německa, v roce 1941 vrácena zpět a za Varšavského povstání roku 1944 znovu zmizela. Od té doby byla nezvěstná a objevena byla až v 60. letech v USA, odkud se v roce 1968 vrátila zpět do Polska.

Petrohradská Muraqqa (2017)

Album známé jako "Petrohradská Muraqqa "je jedinečná sbírka umění vytvořená v průběhu 16., 17. a 18. století 17 umělců z indických škol Mughal a Deccan a Isfahánské školy v Íránu. Každý list je doplněn ukázkami perské kaligrafie nejslavnějším mistrem vznikajícího stylu Mir 'Iamda al-Hasaniho z Qazvinu (1554-1615). Muraqqa byla složena převážně z děl rabovaných Nadirem Šahem během jeho invaze do Indie v roce 1739. Byla držena jako vzácný klenot v Íránu, v knihovně Šáha a zakoupena v Teheránu v roce 1910 pro ruského císaře Nicholase II. Dnes je zachována ve sbírce Institutu orientálních rukopisů v Patrohradě. Album se skládá z 98 listů o rozměrech 33 × 47,5 cm. Každé folio je zdobeno miniaturami na různá témata: mezi nimi jsou scény soudního života, lovu a bitvy, královské portréty, obrazy světců, druhy flóry a fauny.

UMĚLECKÉ ZPRACOVÁNÍ  

Muraqqa je vzácnou vizuální kronikou své doby. Přesně zobrazeny v nejjemnějších detailech jsou historické události, detaily kostýmů, šperků, zbraní, nábytku, architektury, peří ptáků a tváří lidí. Jeden z obrazů obsahuje i detailní obraz raphus cucullatus - dávno vyhynulého ptáka dodo, který namaloval Ustad Mansur v zoo císaře Jahangira. Portréty samotného Jahangira jsou namalované v takovém detailu, že je možné sledovat fyzické změny vzhledu stárnoucího císaře..

kandidáti zápisu na seznam PM

Mstislavovo evangelium

Mstislavovo evangelium (Мстиславово Евангелие), jedna z nejstarších dochovaných knih v církevní slovanštině ruské redakce, byla sepsána nejpozději v roce 1117 v Novgorodu. Knihu si objednal novgorodský kníže Mstislav (od roku 1125 též kníže kyjevský) pro chrám Zvěstování na Gorodišči. Toto sváteční evangelium patří k nejstarším svého druhu. Kniha obsahuje celkem 213 listů se čtyřmi miniaturami, jimž jako předobraz posloužily miniatury z Ostromirova evangeliáře. Podle krátké zprávy na konci manuskriptu knihu sepsal písař Alexa, syn presbytera Lazara. Na příkaz cara Ivana Hrozného bylo v roce 1551 v Novgorodu evangelium restaurováno. Dostalo novou drahocennou vazbu (původní se nedochovala): na stříbrnou a místy pozlacenou desku byla položena stříbrná látka s několika glazovanými emaily, a to jak byzantskými, tak ruskými. Evangelium bylo pak přemístěno z Novgorodu do moskevského chrámu sv. Archandělů, v roce 1893 se stalo součástí sbírek Posvátného synodu. V roce 1917 pak bylo předáno Státnímu historickému muzeu. 

SVATÁ KNIHA

Mstislavovo evangelium je zcela mimořádná památka staré ruské knižní kultury počátku 12. století. Jeho hodnota není jen v mimořádně nákladném a precizním provedení, ale především v jeho kulturním odkazu. Je jednou z osmi přesně datovaných památek tohoto období a je velmi důležitým studijní referenční bodem. Kniha je nejstarším příkladem tzv. "ruského vydání" překladu textu evangelia. Drtivá většina starých ruských evangelií XII - XIV. Století proto logicky obsahuje texty pocházející právě z této knihy. Ne náhodou bylo Mstislavovo evangelium spolu se starodávnými novgorodskými ikonami a relikviemi, převezeno Ivanem Hrozným do Moskvy a slavnostně uloženo do carské hrobky moskevského Kremlu.

Novgorodský žaltář

Novgorodský žaltář nebo též Novgorodský kodex (rusky Новгородская псалтырь, Новгородский кодекс) představuje nejstarší dosud známou ruskou knihu. Kniha sestává ze tří lipových desek se čtyřmi stranami (tzv. cerami), pokrytými voskem pro psaní pomocí rydla (stilu, pisátka). Rozměry jsou 19x15x1 cm a vnější strany krajních tabulek představují jakési desky knihy a jsou zdobeny vyřezávanými geometrickými vzory a kříži. Stratigrafický, radiokarbonový i paleografický průzkum prokázal, že se tento voskový kodex používal v první třetině 11. století ‒ díky starším vrstvám však mohl být užíván dokonce na konci 10. století. Jedná se tedy o text starší než nejstarší dosud známá ruská datovaná kniha ‒ Ostromirův evangeliář z let 1056‒1057. Primárním textem Kodexu, zaznamenaným na vosku, jsou Žalmy 75 a 76. Nicméně podrobná analýza vosku a dřeva odhalila palimpsest překrývaných textů, sestávajících z náboženských spisů a fragmentů textů, z nichž mnohé dříve nebyly známy. Nález byl velkou událostí nejen pro dějiny kultury ruské, ale i bulharské, srbské, chorvatské, makedonské a dalších slovanských kultur, neboť v celém slovanském světě neexistuje starší datovaný rukopis než Ostromirův evangeliář (...). Překlady žalmů v kodexu nejsou dochovány v žádném jiném staroslověnském či církevněslovanském žaltáři.


JAZYK KNIHY

Kniha je napsána staroslověnštinou s malými odchylkami a východoslovan-skými termíny, nikoliv později běžným staronovgorodským dialektem, jímž je napsána většina nápisů na březové kůře (do tohoto dialektu patřila skupina severoruských dialektů, kterými se hovořilo na území středověké republiky Novgorodu; vyznačoval se mnoha rysy, které byly pro ostatní východoslovanské dialekty ‒ a zčásti též ostatní slovanské jazyky ‒ netypické). Zvláštnost kodexu představují také tzv. skryté texty, tedy ta slova, která byla časem setřena, nicméně je možné je dnes rekonstruovat. Svým obsahem se podobají textům, které psali členové některých dualistických (a později odsouzených) větví křesťanství, ale někteří badatelé v nich spatřují literární hru, jejíž předobraz je znám z prostředí západního mnišství (tzv. joca monachorum), což by dokazovalo vysokou knižní kultury raně středověkého Novgorodu.

Svjatoslavův sborník

Svjatoslavův sborník (rusky Изборник Святослава) je po Novgorodském žaltáři a Ostromirovu evangeliáři třetí nejstarší staroruská rukopisná kniha. Ve skutečnosti se jedná o dva sborníky sepsané v letech 1073 a 1076 pro velikého kyjevského knížete Svjatoslava Jaroslaviče (962-973), jemuž jsou rovněž v úvodu a na konci dedikovány. Sborník byl nalezen v roce 1817 v Novojeruzalémském klášteře během expedice K. F. Kalajdoviče a P. M. Strojeva. První kniha je dnes uchovávána v moskevském Státním historickém muzeu, druhá ve Veřejné knihovně v Petrohradě. Jako vzor knihy sestavitelé zvolili sborník přeložený na konci 9. a začátkem 10. století z řečtiny do bulharštiny během panování bulharského cara Symeona I. Bulharský kodex a ruský opis z roku 1073 se staly předobrazy mnoha dalších staroruských a jihoslovanských rukopisů, které bylo možno nalézt v knihovnách celé pravoslavné "oikumené". Podle odborníků obsahuje celkem 380 statí od 25 autorů. Ačkoliv byl očividně sepsán na Rusi (zřejmě na základě pramenů z velkoknížecí knihovny), pouze část statí je slovanského původu. Největší podíl textů zabírají úryvky z bible a děl svatých Otců. Ze zajímavostí zmiňme alespoň nejstarší ruský seznam zakázaných knih či traktát byzantského učence Georgia Choiroboska poetice "O básnických figurách"

VÝTVARNÉ ZPRACOVÁNÍ 

Svjatoslavův sborník je skvostně výtvarně vypraven. Zvláště populární je zobrazení knížecí rodiny ‒ byl to pravděpodobně právě kníže, kdo přikázal všít do rukopisu napůl složený list pergamentu se zobrazením Spasitele a své rodiny. Jedná se o zcela výjimečný jev staroruského umění ‒ jen velmi zřídka byli totiž zobrazováni dosud žijící lidé, kteří se nestali svatými. (Podobný případ je dochován pouze v chrámu sv. Sofie v Kyjevě z roku 1040, kde je na freskách zobrazen velký kníže Jaroslav Moudrý s modelem chrámu a jeho žena, kněžna Irena se třemi dcerami). Miniatura je sice poškozena, nicméně lze na ní spatřit tváře (poněkud unifikované) či detaily oblečení ("turkické" sobolí čapky, výšivky na kněžnině oblečení, drahé kaftany). Sám kníže drží v rukou zřejmě nikoliv Evangelium, ale právě Sborník.