Polonikum

komentovaná prohlídka polských a chorvatských stop na Velehradě

Speciální komentovaná prohlídka významných polských stop na Velehradě - kaple sv. Hedviky, obrazy slavných polských malířů v Bazilice, zlatá růže papeže Jana Pavla II., hlína z Katyně i velkopolská korouhev polských vojsk z bitvy u Vídně, papežský kříž na nádvoří  .... 

Nebude chybět ani návštěva výstavy místního výtvarníka Otmara Olivy, který spolupracoval s Vatikánem a vytvořil několik zásadních sakrálních děl určených pro papeže.

Vrcholem amimořádnou příležitostí komentované prohlídky bude i prohlídka muzea Bible a unikátní možnost prolistovat právě vystavenou vzácnou kopií Ďáblovy bible. 

Počet zájemců bude omezen. Cena  80,- Kč s možností se do navštívených míst ještě jednou vrátit a v klidu prohlédnout.   

BAZILKA VELEHRAD

neděle 4. června 11:30 - 13:00

Polské stopy na Velehradě (Petr Hudec)

Poprvé byla na Velehradě - máme-li na mysli velehradský cisterciácký klášter - výrazně otištěna polská stopa v 16. století. Bylo to neradostné období chátrání velehradského kláštera, kdy se dokonce uvažovalo o jeho zrušení. Morava konfesně rozdělená nedávala jistotu příchodu nových řeholníků, a tak se mezi mnichy objevují i muži z okolních zemí. V roce 1567 se tak stal na Velehradě opatem Mikuláš Kromer (1567 - 1572), rodák z Bieczu na Krakovsku. (V předchozích letech byl povýšen do šlechtického stavu, studoval práva v Boloni a v Padově a po návratu se stal duchovním. V letech 1558-1564 byl vyslancem polského krále u císařského dvora v Praze, dosáhl kanonikátu ve Vratislavi. Později se stal sekretářem pražského arcibiskupa Antonína Prusa z Mohelnice, s nímž se účastnil Tridentského koncilu. Následně odešel na Moravu, kde se stal kanovníkem olomoucké kapituly). Poté, co se ujal opatství ve velehradském klášteře, zjistil, jak těžký na sebe vzal úkol. V listě svému bratrovi píše: "Byl bys řekl, že to byla hospoda, krčma a hampejs a byl by ses mohl domnívat, že moji bratři nebyli podobni mnichům, ale Epikurovcům. Nyní však, Bohu díky, jest u mne jiný stav věcí, ač se ještě nedá ve všem schvalovati." M. Kromer se tedy stal především obnovitelem kázně a duchovní úrovně kláštera, postaral se však také výstavbou nové konventní budovy o lepší zázemí pro mnichy. (Dnes jím rozšiřované budovy připomínají nadezděné základy tzv. Opatského domu severovýchodně od baziliky). Teprve na základě vnitřní obnovy mohlo dojít k obnově vnější, které se ujali Kromerovi nástupci. Opatovo dobře započaté úsilí bylo přerušeno brzkou smrtí v roce 1572. Připomíná nám jej jeden z erbů v Královské kapli velehradské baziliky.

V bazilice je dále pojítkem s Polskem kaple zasvěcená sv. Hedvice nesoucí toto zasvěcení: Kaple sv. Hedviky, dcery moravského markraběte, kněžny Polska, zasvěcené cisterciáckému řádu. Nachází se za pravou stranou chórových lavic. Sv. Hedvika, blízká naší Anežce České, představuje jedinečnou osobnost spojující kulturu několika zemí: Polska, Německa a Čech. Její pozoruhodný život rovněž ukazuje propojení charismatu manželství s impulsy z řeholního života. Narodila se kolem roku 1174 na hradě v Andechsu v Bavorsku. Dostalo se jí vzdělání od benediktinky sestry Petrissy. Jako dvanáctiletá byla provdána za piastovského knížete Slezska Jindřicha I. Bradatého. Hedvika dala život sedmi dětem. Rozvinula ve Slezsku se souhlasem manžela charitativní činnost. Svojí dobročinností si získala prostý lid a zasloužila se o šíření křesťanství. Jedním z nejdůležitějších počinů byla výstavba třebnického kláštera (1203-1218), do něhož uvedla cisterciácké řeholnice v čele se svojí učitelkou Petrissou.

Freska nad průchodem do kaple sv. Floriána zachycuje světici, jak klečí společně se svým manželem před papežem, kde složila při plném oboustranném souhlasu doživotní slib čistoty.Volba odloučení manželů způsobila sv. Hedvice později velkou bolest. S Jindřichem se vzájemně odcizili a v důsledku interdiktu, který na něj byl uvalen, s ním nemohla být ani v posledních chvílích jeho života. Po smrti manžela žila sv. Hedvika v třebnickém klášteře, ačkoliv nesložila řeholní sliby, a angažovala se zde v charitativní oblasti. Mohla se tak věnovat svému specifickému poslání. Malíř jí každopádně na malbách přisoudil cisterciácký hábit. Nad průchodem do kaple sv. Pavla je zobrazena, jak čerpá sílu z eucharistie. O něco výše ošetřuje Hedvika malomocného. V oblouku kaple se na fresce sv. Hedvika sklání nad cisterciačkou a uzdravuje ji ze slepoty. Na opačné straně oblouku kaple je dokumentován asketický život Hedviky a její mystické zážitky zachycené v legendách. Vroucně se modlící řeholnice klečí před křížem, z něhož jí žehná Kristus.

Když se blížila Hedvičina smrt, onemocněla a byla pokoušena démony. Hedvika podle legendy nechala démony běsnit a po celou dobu si zachovala svou charakteristickou svatou lhostejnost. Na malbě klečí bosá světice na klekátku a s růžencem v ruce se upíná ke kříži v okamžiku, kdy došlo k útoku temných sil. Svatá Hedvika zemřela 15. září 1243 a svatořečena byla v roce 1267. Na klenbě je unášena vstříc nebeské slávě dvěma anděly.

Další výrazné vtisky polské kultury se pojí s transformací velehradského kláštera po jeho zrušení (1784) v poutní místo s cyrilometodějskou tradicí na základě jeho (mylného) ztotožnění s metropolí moravského arcibiskupa Metoděje. Kulminačními body byla cyrilometodějská jubilea v roce 1863, 1869 a 1885. Do velehradského kostela co by "nejpamátnější svatyně všech Slovanů" tak směřovali i polští poutníci, všeslovansky smýšlející ctitelé svatých Cyrila a Metoděje. V bazilice máme dva hmotné doklady tohoto hnutí, které mají mimořádný umělecký i historický význam. Na prvním místě je to obraz Slovanští věrozvěstové, který vytvořil významný polský malíř Jan Matejko (1838-1893)1. Byl věnován do baziliky polskými poutníky v rámci 1000. výročí úmrtí sv. Metoděje v roce 1885 za osobní účasti malíře. Sehrál významnou roli při vizualizaci kultu soluňských bratří podobně jako tiskem šířené litografie od Janka Köhlera a reprodukce Maxova sousoší těchto světců. Cyril ukazuje rukou na otevřenou knihu, zatímco Metoděj na kříž. Za ním je vyobrazena Panna Maria Čenstochovská, vlevo je polská orlice, vpravo archanděl Michael - symbolizující Rusko - a pod ní rytíř ve zbroji s mečem - symbol Litevského velkoknížectví (stát existující od 13. Století do roku 1795 zahrnující země dnešní Litvy, Běloruska, severovýchodního Polska, větší části Ukrajiny a západních okrajů Ruska). Pod křížem je na podušce polská piastovská koruna a na zemi leží rozbitá modla Svantovíta.

Druhým dokladem polských procesí na Velehrad je velkopolská korouhev s vyobrazením panny Marie čenstochovské a s prosbou: "Królwno korony polskiej, módl sie za nami." Na druhé straně praporu uprostřed je polský orel se zlatou korunkou na hlavě. Ten byl údajně částí válečného praporu, se kterým zvítězila polská vojska nad Turky v roce 1683 u Vídně. "Poněvadž mu jedno křídlo s korunou ustřeleno bylo, nahrazeno obé. Býval druhdy majetkem Filińských." (A. Rejzek) Nápis: "Na pamiatke tysiacznej rocznicy zgonu svietega Methodego zložyli Wielko-Polanie" dokládá, že korouhev přinesli polští poutníci na Velehrad v jubilejním roce 1885.

Rovněž 20. století zanechalo na Velehradě řadu pozoruhodných polských vtisků. V jeho první třetině se zde konaly tzv. unionistické kongresy (1907, 1909, 1911, 1924. 1927, 1932, 1936), které předznamenaly dnešní ekumenické snahy. Usilovaly o "sjednocení Slovanů ve víře". Po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie obývalo nezávislé Polsko na východní části (Volyň, Podlesí, Bílá Rus a vojvodství vilenské) čtyři miliony východních Slovanů, většinou původem řeckokatolíků, kteří sto let před tím byli carským Ruskem včleněni do pravoslaví. Když se roku 1924 začali spontánně vracet do katolické církve, vyvstala otázka, mají-li přijmout i latinský obřad, nebo zda si mohou ponechat svůj byzantsko-slovanský ritus. Změna vyznání spojovaná se změnou obřadu byla vnímána jako zrada. Získat příznivě nakloněné východní křesťany pro plnou jednotu církve bylo možné jen za předpokladu zachování jazykových a kulturních odlišností a zvyků. Mezi církevní hierarchií proto převážil názor tolerance. Zde se hovoří o tzv. Nové unii, neboť toto smýšlení odpovídalo postoji, který byl přítomen při vzniku Brestské unie. Jeden z největších zastánců "nové unie", polský biskup Przeździecki2 se účastnil velehradských unionistických kongresů, informoval o činnosti na východě Polska a získával pro ni podporu. Dále můžeme vyzdvihnout osobnost mučedníka, blahoslaveného Mikuláše Čarneckyje,3 rovněž účastníka velehradských kongresů, který byl ustanoven biskupem pro Volyň, Polesí, Podlesí a Chelmské vojvodství.

Hmotným dokladem duchovní propojenosti Čechů Poláků i dalších slovanských národů jsou vitráže v kapli Panny Marie Matky jednoty křesťanů vytvořené v roce 1939. Mezi světci zde nalezneme i polského národního světce Stanislava.4

V hrůzách II. světové války našlo zrod další umělecké dílo nacházející se v kapli Panny Marie Matky jednoty křesťanů propojující Čechy s Polskem. Jedná se o obraz sv. Cyrila a Metoděje od polského malíře Wlastimila Hofmanna5, který se údajně zásluhou generála Ludvíka Svobody dostal na Velehrad v roce 1949. Malíř v modlitbě slíbil jeho vznik, jestliže přežije hrůzy války. Zobrazení obou světců je ikonograficky velmi neobvyklé. Hofman porušuje částečně klasická schémata, a představil věrozvěsty v duchu svých venkovských inspirací jako prosté muže. Bezvousý sv. Cyril s kápí na hlavě v sprostém mnišském šatu drží v rukou knihu a sv. Metoděj v modré tunice jednoduchý kříž. Pozadí utvářejí idylická oblaka.

V expozici Martyrion nacházející se v podzemí baziliky je připomenuto utrpení křesťanů v dobách totalit 20. století. Nachází se zde například i hlína z Katyně.

Nejvýrazněji se ovšem Polsko zapsalo do dějin Velehradu v osobě svatořečeného papeže Jana Pavla II. Ten nejprve Velehradu zaslal v roce 1985 na památnou pouť jako svoji "omluvenku" zlatou růži, kterou dnes můžeme považovat za jeho relikvii. (Nyní je prezentována v podzemí baziliky a na oltáři při významných příležitostech). Po pádu železné opony si vyvolil Velehrad jako první místo v postkomunistickém prostoru, které navštíví (pražská a bratislavská návštěva mu byla vnucena našimi politiky). Navštívil jej 22. dubna 1990. Papež svojí přítomností i svými slovy zpečetil duchovní význam Velehradu: "Království Boží, kdysi odkázané apoštolům, bývá v různých okamžicích dějin předáváno stále novým a novým lidem a národům. Zde, na tomto místě, na moravském Velehradě, cítíme zvláštním způsobem dějinný "odkaz" království - i ty, kteří se stali jeho správci a strážci." Jeho návštěvu dosud hmotně připomíná papežský kříž v nádvoří.

Dnes se stává Velehrad každoročně cílem desítek poutních zájezdů z Polska.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

1 Jan Matejko (1838-1893) byl nejslavnější polský malíř, tvůrce monumentálních obrazů s historickou tematikou a bitevních scén.Byl synem Čecha Františka Matejky z Roudnice u Nechanic, narodil se však v Krakově, který formoval jeho estetický cit. Zde studoval akademii výtvarných umění a r. 1858 odchází do mnicha na studia k mistru Pilotymu, krátce též působí ve Vídni. Po návratu do Krakova se věnuje malbě s tématy polské historie. Většina jeho obrazů je uložena v Sukienicích - prvním patře krakovské radnice, ale též ve vatikánských sbírkách.

2 Biskup Henryk Przeździecki se narodil 17. 2. 1873 ve Varšavě, kde vystudoval gymnázium a následně bohosloví. Na kněze byl vysvěcen v roce 1895. V letech 1897-1901 studoval na teologické akademii v Petrohradě. V roce 1905 byl jmenován profesorem morálky ve varšavském semináři. V roce 1910 se stal farářem a následně děkanem v Lodži. Během 1. světové války byl vyslán do Říma, aby zde informoval papeže o situaci v Polsku. V závěru války se stal biskupem znovu vzkříšené, nábožensky smíšené podlašské diecéze. K biskupskému svěcení došlo dne 17. 11. 1918. Velmi aktivně se zapojil do úpravy polských církevních poměrů. V roce 1923 navštívil v Římě papeže Pia XI. a vyjednal s ním možnost rozvoje řeckokatolické církve v diecézi Sielce, kam se v roce 1924 se souhlasem papeže přestěhoval. Podílel se na dojednání polského konkordátu se Sv. stolcem. Zúčastnil se IV. a V. a VII. un. kongresu na Velehradě. Pro svůj zájem o východní problematiku jej papež v roce 1932 jmenoval konzultorem Kongregace pro východní církev. Zemřel 9. 5. 1939 při pastorační cestě v Ortelu Królewskim a byl pohřben v katedrále v Siedlcích. Věrný velehradský poutník mrtev, (autor neuveden), in ACM,Olomouc 1939, roč. XXX., rok 1939, č. 5, s. 170-172.

3 Bl. biskup, mučedník Mikuláš Čarneckyj, se narodil 14. prosince 1884 ve vesnici Sematkivci na Západní Ukrajině. Přihlásil se na studium teologie ve Stanislavově (dnešní Ivanofrankivsk). Po vstupu do semináře byl poslán na studia do Říma, kde získal doktorát z filozofie a teologie. Na kněze byl vysvěcen roku 1909. O rok později se stal profesorem dogmatiky v stanislavovském semináři. S Velehradem udržoval styky od roku 1911, kdy se zúčastnil III. un. kongresu. K redemptoristům vstoupil roku 1919 se souhlasem biskupa, a to v situaci, kdy se otevírala možnost vzniku východní větve kongregace. Po složení řeholních slibů se vrátil do Stanislavova, kde založil nový klášter. Svými představenými byl pověřen k apoštolátu mezi pravoslavnými v Lucku, Pinsku a Podlesí, což do budoucna určilo jeho další směřování. V roce 1927 se zúčastnil V. velehradského un. kongresu. Dne 8. 2. 1931 byl vysvěcen v Římě v kostele sv. Alfonsa na biskupa. Roku 1932 se účastnil mezinárodního eucharistického kongresu v Dublinu a v roce 1936 un. kongresu na Velehradě. Do roku 1945 věnoval všechny své snahy smíření v církvi. Dne 11. dubna 1945 byl, tak jako všichni řeckokatoličtí biskupové na Ukrajině, uvězněn sovětskou tajnou policií. Rok před výslechem i během něho byl neustále mučen a ponižován. Byl odsouzen na šest let nucených prací na Sibiři a později mu přidali ještě dalších 10 let. V letech 1945-1956 prošel třiceti různými sovětskými věznicemi a pracovními tábory, a podstoupil celkem 600 hodin vyšetřování a mučení. Ale i v této době se mu dařilo vykonávat tajně pastorační činnost. Nesnesitelné podmínky, v nichž žil, však zruinovaly jeho zdraví natolik, že byl roku 1956 propuštěn a mohl se vrátit do Lvova. Tam i přes svou nemoc, upoutaný na lůžko, pokračoval ve své pastorační činnosti a řídil ukrajinskou katolickou církev v katakombách. Zemřel ve Lvově 2. dubna 1959 ve věku 75 let. Papež Jan Pavel II. jej blahořečil ve Lvově 27. června 2001 spolu s dalšími 26 řeckokatolickými mučedníky, pronásledovanými v době komunismu. Bl. Mikuláš Čarněckyj, mučedník (1884-1959), (autor neuveden), dostupný z WWW: <http://cssr.cz/cz/template/70> [cit. 1. 9. 2009]. Viz též Nový biskup byzantsko-slovanského obřadu, (autor neuveden), in ACM, Olomouc 1931, roč. XXII., č. 3, s. 77-80.

4 Stanislav z Krakova, nar. kol. r. 1030 v Krakově, zemřel 11. 4. 1079 tamtéž, národní světec Polska. Tento biskup byl sťat králem Boleslavem II., neboť hájil nerozlučnost manželství a práva církve. Srov. tamtéž. s. 151

5 Wlastimil Hofmann nar. v Praze roku 1881 a zemřel 1970, studoval v krakovské Akademii výtvarného uměni u J. Stanislawskiego, J. Malczewskiego i L. Wyczolkowskiego a v Paříži École des Beaux-Art. Byl členem tzv. Skupiny Pěti, Vídeňské Secese a Towarzystwa Artystow Polskich "Sztuka", českého uskupení Mánes. Během I. sv. války působil v Praze, v roce 1920 v Paříži ale pracoval zejména v Krakově. Po II. světové válce od 1947 až do smrti ve východní pohraniční oblasti Szklarskiej Porebie. Maloval realistické a žánrové komposice, Madony v lidových krojích, scény ze selského života - zvlášť z býv. polské východní Galicie ( Huculszczyzna ), portréty a zátiší. Volbou témat připomíná našeho J. Uprku, stylem některých obrazů A. Muchu. srov. http://www.pinakoteka.zascianek.pl   


Hlaholská liturgie na Velehradě (Petr Hudec) 

Často říkáme, že sv. Cyril a Metoděj se svým duchovním odkazem stali staviteli mostu mezi Východem a Západem. Tato skutečnost nachází svůj výraz i v oblasti liturgie, neboť od jejich liturgického odkazu odvozují svůj původ dvě liturgické tradice. Po vyhnání žáků sv. Metoděje z Moravy se totiž slovanská cyrilometodějská liturgie dále šířila ve dvou hlavních větvích, přičemž žádná z nich neobsahuje celý liturgický odkaz. Jeden směr lze označit za hlaholský se západní liturgickou příslušností a druhý jako cyrilský, přiklánějící se k liturgické tradici byzantské. Cyrilský směr se formoval v byzantsko-slovanskou liturgii. My budeme věnovat nadále pozornost druhému - hlaholskému směru, který zakořenil v jihoslovanské oblasti Ilyrika (západní část Balkánského poloostrova), která zůstala církevně a politicky orientována na Řím. Užívání slovanské liturgie zde bylo zavedeno již v 9. století. Postupně byla cyrilometodějská slovanská liturgie pořímšťována, takže se stala liturgií římskou, byť v rouše slovanském. Přes mnohá těžká období se u Charvátů udržela, a to zejména na Dalmatských ostrovech a v okolí pobřežních měst. Právě odtud povolal mnichy do pražského Emauzského kláštera král Karel IV., který měl zájem přihlásit se k odkazu Velkomoravské říše, na niž chtěl ideově a politicky navázat. Založení kláštera "Na Slovanech" schválil papež Klement VI. 9. května 1346 a charvátští mniši přišli do Prahy následující rok. Hlaholská liturgie slavená v univerzálním jazyce západních Slovanů totiž obsahuje jednotící prvek, podobně jako byzantsko-slovanská liturgie ve vztahu ke Slovanům východním. Tato skutečnost se stala velmi důležitým východiskem unionismu usilujícím o "sjednocení Slovanů ve víře" v 19. a první třetině 20. století. V 19. století se o obnovu hlaholské liturgie významným způsobem zasloužil ďakovský biskup J. Strossmayer. Úspěch jeho snah o náboženskou a související národní obrodu inspiroval i české kruhy. U příležitosti cyrilometodějského jubilea v roce 1863 zazněl zajímavý postulát: Privilegium slavit na jednom místě v českém království římsko-slovanskou liturgii nebylo zrušeno se zánikem kláštera Na Slovanech. Slavení slovanské liturgie tedy může být obnoveno na kterémkoli "jednom místě království" v zájmu dosažení unie. Místem nejpříhodnějším byl shledán pochopitelně Velehrad. Lze hovořit o touze po "návratu žáků sv. Metoděje". Tyto tendence narážely na překážky nejen v církevních kruzích, nýbrž také u rakouských úřadů, které v zavedení slovanské liturgie spatřovaly nebezpečí panslavismu - tedy politického sjednocení Slovanů a jejich orientace na Rusko. Přes podporu papeže Lva XIII. vyjádřenou vydáním encykliky Grande munus v roce 1880 nebylo slavení hlaholské liturgie v Čechách dosaženo. Univerzalistická cyrilometodějská idea slavení slovanské liturgie se odlišovala od přání některých českých i moravských kněží a laiků zavedení národního jazyka při bohoslužbách, které obsahovalo prvek národnostní (nacionální) diferenciace, ale též víru v pastorační úspěch takového kroku - lék na náboženskou lhostejnost. Ti v slavení hlaholské liturgie v sice univerzálním, nicméně "mrtvém jazyce" spatřovali jen poloviční řešení. Když byli v roce 1890 povoláni jezuité na Velehrad, chápala tuto skutečnost část české inteligence jako úsilí katolické hierarchie zamezit bohoslužebné proměně liturgie směřující k užívání národního jazyka při bohoslužbách. Jezuité skutečně nepatřili k horlivým zastáncům zavedení národních jazyků do liturgie. Jejich příchod na Velehrad tedy znamenal přibrzdění těchto tendencí, nakolik byl Velehrad vnímán a budován jako ikona bohoslužby v národním jazyce. Jezuité museli nalézt model, jak se postavit vůči cyrilometodějskému hnutí a s ním těsně souvisejícím národnostním otázkám a učinili tak v duchu ignaciánského rozlišování. Otázka slovanské bohoslužby (ať už v národní řeči či staroslověnštině) pro ně (stejně jako pro kněze seskupené kolem A. C. Stojana) nebyla jádrem cyrilometodějské myšlenky. Jezuité připravili ve spolupráci se Stojanem jiný, "nadnárodní" program, který se měl plně rozvinout v rámci unionistických kongresů. Slavení slovanské liturgie v něm mělo místo natolik, nakolik mělo přispět ke "sjednocení Slovanů ve víře". S novou intenzitou se myšlenky slovanské liturgie chopili představitelé Katolické moderny, kteří nelibě nesli přítomnost jezuitů na Velehradě. K preferenci hlaholské liturgie před národním jazykem přistoupili představitelé KM s ohledem na chorvatské úspěchy na tomto poli a tedy reálnější šance na její zavedení než tomu bylo s národním jazykem. (Staroslověnština byla považována podobně jako latina za mrtvý a tedy pro bohoslužbu přijatelný jazyk). V roce 1907 však byla Katolická moderna zakázána v souvislosti s celocírkevním antimodernistickým tažením. Znovu se téma slovanské liturgie dostává do centra pozornosti po vzniku samostatného československého státu v roce 1918. V českých zemích byla vytvořena Jednota československého duchovenstva, k níž se přihlásilo přes 90 % českého kléru. Výbor spolku vypracoval na jaře v roce 1919 za předsednictví Jindřicha Šimona Baara (1869-1925) reformní návrhy na obnovu české katolické církve a předložil je papeži Benediktu XV. Mezi požadavky nechyběl návrh na zavedení liturgie v národním jazyce. Právě tento jediný požadavek byl schválen - a to jen částečně. Dne 21. 5. 1920 udělil papež Benedikt XV. na žádost českých a moravských biskupů výsadu užívání staroslověnského jazyka při bohoslužbě několika památným místům českého křesťanství. Na Moravě získal výsadu pouze Velehrad. V Čechách byla takto vyznamenána Svatá Hora u Příbrami, Sázavský a Emauzský klášter, Vyšehrad, kaple sv. Václava a hrob sv. Jana Nepomuckého ve Svatovítské katedrále v Praze, hrob sv. Ludmily v kostele sv. Jiří na Pražském hradě a bazilika sv. Václava ve Staré Boleslavi. K těmto devíti místům přibyl v roce 1921 ještě chrám sv. Cyrila a Metoděje v Praze - Karlíně zvlášť vyžádaným privilegiem. Každý latinský kněz, který uměl staroslověnštinu, tedy mohl sloužit na těchto místech hlaholskou mši, a to o pěti svátcích českých patronů: sv. Cyrila a Metoděje, sv. Václava, sv. Ludmily, sv. Prokopa a sv. Jana Nepomuckého. V Emauzském klášteře a na Sázavě bylo možné slavit hlaholsky také svátek sv. Vojtěcha. Dr. Josef Vajs, filolog a velký příznivec hlaholské bohoslužby, si uvědomoval, že rozsah privilegia neumožňoval skutečné zdomácnění a rozšíření liturgie. V dopise A. C. Stojanovi píše, že privilegium v daném rozsahu schválení v sobě nese zárodek zániku. V následujících letech proto vyzýval biskupy, aby se sjednotili ve své žádosti o rozšíření možnosti slavení hlaholských mší u hrobu sv. Václava na Pražském hradě a na Velehradě trvale bez omezení na vytčené dny. Velehrad stojící na Moravě s privilegiem osamocen měl být doplněn Sv. Hostýnem. K prosazení těchto požadavků nedošlo, a tak znovu zaznívaly u příležitosti velehradských unionistických kongresů. Přestože moravský Velehrad stál proti českým poutním místům s uděleným privilegiem osamocen, stal se nejvýznamnějším místem slavení hlaholské liturgie v Československu s ohledem na jeho symboličnost a unionistické dění. Poprvé zde bylo papežova privilegia využito již 4. a 5. července 1920. Hlaholskou mši zde v těchto dnech slavili věhlasní filologové J. Vajs, J. Vašica, F. Dvorník, ale také A. C. Stojan. V prvních pěti letech od vydání privilegia rozvíjeli slavení hlaholské liturgie na Velehradě zejména intelektuálové přijíždějící na Velehrad z univerzitních center v čele s dr. Vajsem. Dne 5. července pravidelně zajížděli na Velehrad členové Společnosti sv. Cyrila a Metoděje. Mše svatá v římsko-slovanském obřadu bývala slavena brzy ráno; od roku 1922 se tak dělo v bazilice. V souvislosti s konáním unionistických kongresů v letech 1924, 1927, 1932 a 1936, které probíhaly mimo privilegiem stanovené termíny, bylo umožňováno zvláštním povolením slavit hlaholskou liturgii i v rámci těchto setkání. Zde se jí dostávalo mezinárodní publicity. Jestliže představovali v meziválečném období Emauzský klášter a univerzitní Olomouc nejdůležitější centra spojená s počátky liturgické obnovy u nás, Velehrad byl díky unionistickému dění symbolem tohoto trendu. Lze nicméně litovat, že nedošlo k povolení celoroční možnosti slavení hlaholské liturgie na Velehradě. Jak omezení na stanovené dny, tak také charakter unionistického setkávání znamenal preferenci byzantsko-slovanského ritu, který vyjadřoval misijní nasměrování Velehradu směrem k Východu. Ke zdomácnění hlaholské liturgie na Velehradě přispěli rozhodujícím způsobem jezuité. Velké zastánce si získala zejména v osobách P. Josefa Habeše SJ,(1894-1934) a P. Aloise Koláčka SJ (1877-1970). Fakt, že se jezuité od roku 1925 aktivně zapojili do slavení hlaholských mší, umožnil v praktické rovině slavení římsko-slovanské liturgie u příležitosti dalších svátků světců jmenovaných v papežském breve - sv. Jana Nepomuckého (16. května), sv. Ludmily (16. září), sv. Václava (29. září), a též sv. Prokopa (4. července). Hlaholská mše na svátek sv. Jana Nepomuckého byla slavena nejen v bazilice, nýbrž také v kapli zasvěcené tomuto světci nacházející se u mostu přes potok Salašku. Zcela v režii velehradských jezuitů byla římsko-slovanská liturgie slavena po vypuknutí II. světové války, kdy došlo k navýšení četnosti jejího slavení, neboť nebylo možné slavit byzantsko-slovanskou liturgii. Díky kněžím Tovaryšstva Ježíšova byly hlaholské mše slouženy na Velehradě nepřetržitě až do roku 1949, neboť následující rok v dubnu (tedy před první možností uplatnění hlaholské liturgie v daném liturgickém roce) byla jezuitská kolej zrušena. Díky jezuitům tedy nebylo slavení hlaholské liturgie během tří desetiletí od vydání papežského breve záležitostí úzké intelektuální elity, nýbrž možnost zakusit na Velehradě skutečnou pluralitu liturgického slavení měli všichni velehradští farníci a poutníci, a to i mimo hlavní pouť 5. července. Vždyť se zde slavily nezřídka současně tři obřady: latinská, římsko-slovanská a byzantsko-slovanská liturgie. Bylo by podnětné srovnat pastorační a liturgickou praxi slavení hlaholské liturgie na Velehradě s jinými brevem privilegovanými místy. Lze říci, že Velehrad využil jím poskytovaných možností bezezbytku. Během let totality a nesvobody, kdy nebylo na Velehradě možné slavit hlaholskou liturgii, se dramaticky změnily podmínky k jejímu slavení. Druhý vatikánský koncil, který zasedal v letech 1962-1965, přijal dne 4. 12. 1963 Konstituci o liturgii, která rozsahem změn předčila všechna očekávání. Měla za následek všeobecnou obnovu liturgie, vyšší míru zapojení laiků do liturgického dění, uplatnění národních jazyků a kulturních odlišností. Tím došlo v jistém slova smyslu ke zhodnocení a naplnění odkazu sv. Cyrila a Metoděje a lze říci, že jejich dílo bylo pro koncilní otce inspirací. Zavedení národních jazyků v liturgii znamenalo krizi v otázce smyslu slavení hlaholské liturgie. Stejně jako byly úžeji zaměřené unionistické snahy překonány ekumenickým dialogem, stalo se užívání univerzálního, nicméně mrtvého jazyka při slavení římsko-slovanského obřadu anachronismem. Jestliže před II. vatikánským koncilem představovala římsko-slovanská liturgie pro české věřící jazykově srozumitelnější a bližší obřad, po přeložení latinského obřadu do češtiny nastala zcela opačná situace. Lpění na římsko-slovanské liturgii znamenalo za daných okolností opak zamýšleného soluňskými bratry sv. Cyrilem a Metodějem. Pokus o zachování kontinuity tohoto slavení učinil doktor Vojtěch Tkadlčík (1915-1997) vydáním hlaholského misálu v roce 1972 pro olomouckou arcidiecézi a v roce 1992 s rozšířením na celé území českých a moravských diecézí a při zachování vydaného textu také mimo ně. Rozšířeny byly také možnosti slavit hlaholskou mši mimo svátky a památky našich světců. Záměr oživit hlaholskou liturgii však skončil nezdarem. Privilegium slavení hlaholské mše v dané šíři mělo zpoždění 72 let (ne-li více) a období komunismu neumožnilo Tkadlčíkově generaci vychovat si své nástupce. V rámci 19. a první poloviny 20. století lze hovořit o promeškané či dostatečně nevyužité pastorační šanci jak na poli unionismu, tak také domácího apoštolátu. Tkadlčík zůstal ve svém úsilí takřka osamocen. Zatímco byzantskoslovanská liturgie zůstává živým projevem slavící církve, římsko-slovanská liturgie v ČR po úmrtí Tkadlčíka v roce 1997 nenašla v řadách kněží výrazného zastánce a na pořad bohoslužeb se na Velehradě již nevrátila. Je možné podnítit debatu o tom, zda by bylo možné na Velehradě alespoň jedenkrát do roka tuto "liturgickou relikvii" učinit prostředkem Bohopocty a zvláštního spojení se sv. Cyrilem a Metodějem i těmi, kdo se v rámci tohoto ritu hlásili k jejich odkazu.