Polská karikatura 

Výstava představí tvorbu legendárního polského především politického karikaturisty Jacka Fedorowicze, který v letech 80. spolupracoval s polským undergoundem a hnutím Solidarność . 

JACEK FEDOROWICZ (*1937 v Gdyni) ....             Za vše vděčím Polské lidové republice, která mým rodičům vzala, co jen mohla a přinutila mě už v náctiletém věku, abych si začal vydělávat na živobytí. Všechno to začalo v roce 1955, kdy varšavský týdeník "Dookoła Świata" zveřejnil můj kreslený vtip na téma cyklistického Závodu míru, načež se v redakci rozhodli otisknout i mé další kresby. V jeho stopách se následně vydaly i další časopisy. Za kresbu v časopise "Szpilki" jsem obdržel poloviční měsíční stipendium Akademie výtvarných umění v Gdaňsku, kde jsem studoval malířství, nicméně bez nároku na stipendium, které mi stát nepřiznal, neboť jsem byl uznán za antisocialistický element. To byla nakonec pravda. Nejprve jsem kreslil vtipy bez doprovodných textů, později s textem, až se pak texty postupně začaly prodlužovat a stávaly se z nich fejetony, ze sbírek fejetonů knihy, a tak se stalo, že jsem najednou s diplomem z malířství v kapse (1960) vysedával po kavárnách jako spisovatel. A také jako satirik - některé z mých textů jsem totiž přepracovával na kabaretní skeče, ve kterých jsem sám vystupoval na pódiu, v rozhlase a v televizi, díky čemuž mě zničehonic začali říkat "herec". Můžete si to ověřit například ve filmu Stanisława Bareji "Nie ma róży bez ognia", což je bohužel jediná moje hlavní filmová role, která - jak říká moje žena - se mi jakž takž povedla. Každý den vystupuji v nejrůznějších zájezdových divadelních představeních a ke karikaturám se vracím už jen nárazově, většinou tehdy, když mě vyhodí z časopisu, kam píšu, takže trojnásobný profesní život se mnou zůstal i nadále. Stejně tak mě stále doprovází odpor vůči komunismu, fašismu a dalším nedemokratickým režimům. ... osobní vyznání autora. 

Rok Sienkiewicze 1846 - 1916 - 2016

Polský sejm tradičně vyhlašuje "roky" literárních osobností: v minulosti například Zbigniewa Herberta, Witolda Gombrowicze nebo Czesława Miłosze, letos byl vybrán klasik, jehož jméno je známé i v Česku: první slovanský nositel Nobelovy ceny za literaturu, Henryk Sienkiewicz. Letos si připomínáme sté výročí jeho úmrtí a sto sedmdesát let od spisovatelova narození.

Představovat jeho jméno snad není ani potřeba: kdo nečetl Quo vadis? Všechny Sienkiewiczovy romány byly přeloženy do češtiny a výbor z publicistiky, který v příštím roce chystá Academia, bude pomyslnou třešničkou na dortu. Proto se "sienkiewiczovské" akce zaměřují spíše na různé méně známé pohledy na jeho dílo. V mnoha českých městech se už zastavila putovní výstava Sienkiewicz 1846 - 1916 - 2016, která přibližuje české stopy v autorově životopise a díle, například setkání s básníkem Jaroslavem Vrchlickým